18

srpen
2021

Když nejezdí se záchrankou, chodí Jakub Horák fotit Cibulku

Kdykoli ho vidím, pořád se usmívá. Hned po oznámení, že Nadace rodiny Vlčkových Cibulku koupila, se nabídl, že na dobrovolnické bázi bude průběžně fotit, jak se mění. Jeho fotky můžete vídat na našem webu a na sociálních sítích. Několikrát jsme se na usedlosti už potkali, ale nikdy nebyl čas si popovídat víc. Jen třeba krátce zmínil, že pracuje jako záchranář a bydlí pár stovek metrů od usedlosti, ale pak se vždycky hned rozletěl lovit obrázky. Tak jsme zašli na večeři do Restaurace U Tenisu, kde byl prostor bavit se v klidu a bez foťáku. Rádi vám Jakuba Horáka taky představujeme. I když je možné, že někteří ho už znáte, pokud taky bydlíte poblíž usedlosti.

Jakube, chtěl jsi být záchranářem odmalička?

Vlastně ne, lákaly mě umělecké obory, ale vystudoval jsem průmyslovku v Panské a živil se pak jako servisní technik výpočetní techniky. Ale nenaplňovalo mě to, nebylo to něco, co bych chtěl dělat celý život. Když mi bylo asi 25 let, měl jsem kamaráda, který pracoval na záchranné službě. To mi imponovalo. V mých očích to byla práce, která má smysl. Udělal jsem si kurzy, abych mohl jezdit se záchrankou, ale narazil jsem, neměli o mě zájem. Nevzdal jsem to a šel oklikou. Nastoupil jsem k převozové službě a vozil jsem babičky a dědečky „dvanáctsettrojkou“ na vyšetření do nemocnic.

Takže místo rychlé záchranné služby spíš pomalá…

Je to tak, ale takový postup je vlastně správný. Teď pracuji na záchranné službě pro Středočeský kraj, jezdím na tak zvaném randez-vouz. To je setkávací systém, kdy záchranář a lékař dojíždí autem k sanitkám, když je potřeba. Doktor pacienta ošetří, nemusí ho doprovázet do nemocnice a je k dispozici pro další případ.

Jakou jsi v práci zažil nejdramatičtější situaci?

Paradoxně to nebyla žádná nehoda, kde by tekla krev. Šlo o hlášené tonoucí dítě. Přijeli jsme, malá holčička, tak 5 až 6 let, už byla naštěstí z vody venku, byla v šoku. Bylo to na zahradě rodinného domu, žádné koupaliště nebo rybník, spadla do jímky s dešťovou vodu, kde nebyla vidět. Naštěstí ji krátce na to rodiče začali hledat a tatínek si všiml, že víko jímky je uvolněné. Tatínek vyprávěl, že když přiběhl, holčička ležela pod vodou na dně a koukala na něj. Sáhl pro ni, vytáhl ji a začal ji hned rozdýchávat, což se mu podařilo. Zachránil ji. Tenkrát to na mě silně zapůsobilo i přes to, že po našem příjezdu už bylo vlastně po všem a dobře to dopadlo. Teď, když mám vlastní děti, vnímám podobné pocity ještě intenzivněji než předtím. Kdykoli jedeme na výjezd, ve kterém figuruje dítě, se ve mně bouří všechny možné myšlenky.

Jak s tak silnými pocity v akci pracuješ?

Procházíme různá školení, od nácviku resuscitace po hromadná neštěstí, i jak zvládat své emoce a obavy. Naštěstí jsem nikdy nebyl konfrontovaný s tím, že by se nám nepodařilo oživit dítě.

Našel ses v téhle práci?

Ve 30 letech udělal druhou střední školu, u záchranky pracuji 18 let a baví mě to. I když se záchranka za ty roky hodně změnila a mnozí lidé ji vnímají jinak, než by měli. Někteří mají pocit, že když si platí zdravotní pojištění, mohou si záchranku zavolat na cokoli. Přitom platí, že záchranka by se měla volat jen v ohrožení života. Máme i týdny, kdy jezdíme jen k případům, u kterých si říkám, proč nás lidé volají a že bychom měli být někde úplně jinde. A pak přijedeme k případu, kde vím, že teď je to opravdu ono, teď jsme tu měli být, teď to má smysl.

Jak ses dostal k focení?

To je světlejší stránka mého života. Záchranka, je místo, kde se člověk setkává s utrpením. Má to velký smysl, ale málokdy zažijeme něco veselého. Jsem dítě osmdesátých let, táta byl původně elektrotechnik, měl rád techniku, foťáky a navíc měl rád umění, knihy, obrazy, sochy. Když jsme se jako rodina někde setkali, focení k tomu patřilo. Nejdřív mě to bavilo, ale v pubertě šlo focení stranou. Až pak v mých 20 letech jsem si pořídit motorku, k motorce jsem si koupil foťák a začal jsem se k tomu vracet. Jednou mě oslovila kamarádka, jestli bych jí nenafotil svatbu. Pak se začali ozývat další lidi. Fotil jsem víc a víc. Když jsem nebyl na záchrance, fotil jsem svatby, portréty, rodiny.

Pokračuješ i teď?

Bralo mi to spoustu času, trávil jsem čas na záchrance a víkendy po svatbách. Sice jsem si vydělal, ale je to na úkor času, který teď raději trávím s dětmi. Focení tedy omezuji, nehledám, nenabízím se, ale když někdo přijde, neodmítnu.

Potkali jsme se na Cibulce, jaký k ní máš vztah?

Cibulka je záležitost mého srdce. Narodil jsem se tu, moje babička s dědou tady žili od padesátých let. Od mého dětství se to tu změnilo, dřív to byla taková vesnice ve městě, kde jsme dělali všelijaké skopičiny. Nebo je to možná i tím, že jsem byl mladší, vnímal jsem to jinak. Pamatuji si útržky, legendy, které babička vyprávěla. O zahradníkovi, že koukal z okna svého domku v usedlosti, udeřil do něj blesk a on zkameněl. Cibulka byla jedno z míst, které jsme měli dokonale prošmejděné. Se spolužákem jsme lezli do věže, do té cibule. Nad cibulí byla v té době ještě věžička, ta se pak propadla. Nad horním vjezdem stál domeček, boudička, kde jsme si s kamarádem hráli. A další boudička byla v zahradě, živě si pamatuju, že předsíňkou a střechou prorůstal strom.

Jak na tebe Cibulka působí, když ji fotíš?

Bydlím od Cibulky pár set metrů, když jdu na procházku, snažím se jít okolo. Teď jsem vnímal opravu čínského pavilonu, který byl v žalostném stavu. Sledoval jsem, jak postupují práce při rekonstrukci, a jsem nadšený, jak se podařilo dát do pořádku a zachránit. Mám radost, že Cibulka má šanci existovat dál, že nezanikne a vážím si toho, že část Cibulky zůstane přístupná veřejnosti. Pocity se ve mně za ty roky všelijak mísily. Když ještě usedlost patřila původnímu majiteli a věděl jsem, že chátrá a dál chátrat bude. Koukal jsem na ni zpoza plotu a cvakal fotky, které dlouho vypadaly plus mínus podobně. Se synem jsme se o Cibulce bavili, i on ve svých šesti letech vnímal, jak chátrá a byl z toho smutný. Říkám si, co by se stalo, kdyby Cibulku nepotkal takový osud, nedostala novou šanci. Nejspíš by to tu pohltila příroda a byl by z toho časem jen lukrativní pozemek.

Zaznamenal Mirek Čepický